Cechy, občiny a spor o slovo socialismus

30. 3. 2004 Naděžda Vlašín Johanisová

Kde má družstevnictví své kořeny? Co je to občina a jak fungovaly cechy? Co má společného kapitalismus se socialismem? Na tyto i jiné otázky se snaží odpovědět březnový díl seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové.

V předchozích číslech jsem psala o zapomenutém podhoubí alternativní ekonomiky za první republiky, o záplavě drobných i větších družstevních institucí, které pomáhaly přežít drobným rolníkům, snižovaly rozdíly mezi chudými a bohatými, využívaly prostředky místních lidí k finanční podpoře místních projektů. Družstva v několika důležitých ohledech zpochybňovala dichotomie, kterou nacházíme na stránkách ekonomických učebnic. Za prvé: družstva byla zároveň zisková a nezisková: pracovala pro zisk svých členů a přitom část zisků používala pro blaho obce. Jako dobrý příklad mohou sloužit kampeličky, které, jak jsme viděli, fungovaly jako ziskové úvěrní instituce a zároveň instalovaly v obcích váhy, pořádaly přednášky, obnovovaly rybníčky a stavěly obecní domy. Za druhé: družstva stírala rozdíly mezi producenty (poskytovateli služeb), konzumenty a investory. Kapitál typického spotřebního družstva poskytli jeho členové, kteří byli zároveň příjemci jeho služeb. Za třetí: družstva byla nejen vlastněna svými členy, ale tito členové, podobně jako v obecním zastupitelstvu nebo v občanském sdružení, rozhodovali na principu rovnosti hlasů. Cílem nebyla maximalizace zisku, ale poskytování služby či zboží, které členové potřebovali.

Prvorepubliková družstva představovala v mnoha směrech alternativu ke konvenčnímu ekonomickému systému, který směřuje opačně: ke stále většímu tlaku na „ekonomickou efektivnost“ za každou cenu, ke stále větší propasti mezi spotřebiteli a výrobci, ke stále většímu oddělení toků peněz, které se zmnožují spekulacemi na světových trzích, od poskytování skutečných potřeb, jako jsou jídlo a oděvy, jejichž produkce v bohatších zemích se paradoxně přestává vyplácet.

Určitě proto stojí za to podívat se blíže na kontext prvorepublikových družstev. Kde se vlastně vzala? Z jakých tradic, z jakého myšlenkového kvasu se zrodila? A jak je to s družstvy dnes — mají do budoucnosti šanci? Jak podpořit demokratickou (a etickou i lokální) ekonomiku, když nás pod krkem drží neviditelná ruka globalizace? Těmto otázkám se budu věnovat v tomto a dalších dílech.

Z šera dávných věků

Pohlédneme-li do minulosti, zjistíme, že „družstva“ ve smyslu skupin lidí, kteří ve vzájemné spolupráci (a při respektování určitých pravidel) získávaly z přírody živobytí, existovala odjakživa a jejich původ se ztrácí v šeru dávných časů. Ačkoliv se o ní v učebnicích ekonomie prakticky nedočteme, je „obec“ mnohem starším vlastníkem nežli „firma“ nebo „stát“. Obec — to bylo (a dosud je) společenství všech dospělých lidí v daném místě, kteří v dřívějších dobách omezené mobility byli často navzájem příbuzní. Obec vlastnila pozemky ne proto, aby je mohla výhodně prodat, ale aby o půdu pečovala v intencích předků a ve prospěch budoucích. Půda nebyla zbožím, ale něčím, co neumíme vyrobit, co nám bylo svěřeno a co je třeba využít ve prospěch všech. V evropské raně středověké obci patřila půda všem a obec ji přidělovala svým „občanům“ — členům společenství —, kteří ji obdělávali, sekli, byli z ní živi. Po sklizni obilí a senoseči se pole a louky proměnily v pastviny, přičemž obec jako celek rozhodovala o tom, které pastviny se přidělí komu, na základě jejich potřeb a možností obce.

Podíváme-li se pozorněji na tradiční občinu, najdeme u ní snadno všechny tři znaky družstev: stíral se rozpor mezi soukromým a veřejným zájmem, mezi altruismem a sobectvím. Spotřebitelé, vlastníci a producenti byli jedno a totéž. A rozhodování bylo demokratické dávno před francouzskou revolucí.

„Systém občiny kombinoval výhody zainteresovanosti jednotlivce a kontroly celku … poskytl každému rolníkovi spravedlivý díl lepší i horší půdy, působil jako důležité sociální pojidlo. I ten nejchudší člen měl nárok na půdu a spolurozhodoval o hospodaření v dalším zemědělském roce,“ říká o občinách britský historik G. M. Trevelyan.

Tragédie obecní pastviny?

Fenomén občiny, obecního vlastnictví, zůstává na pokraji zájmu historiků i ekonomů, ačkoliv v mnoha částech světa nadále funguje jako důležitá alternativa trhu a státu. V Malajsii, Laosu, v Etiopii a ve velké části Afriky existuje dodnes živá tradice, podle níž obec přiděluje pozemky k obživě, ale zachovává si právo je odebrat, pokud nejsou využity pro samozásobitelství. Podobně je půda komunitně vlastněna a využívána v mnoha částech jižní Ameriky. V Indii, Thajsku a dalších zemích byly a jsou často obecním vlastnictvím lesy. Les je tu chápán jako komplexní zdroj, který poskytuje mimo jiné vodu, potraviny, píci i léčiva. Dřevo se smí těžit jen pro přímou potřebu místních lidí, a pokud někdo toto tabu poruší, dá mu obec mnoha způsoby najevo, že udělal chybu. Navzdory vlivnému textu amerického biologa Garreta Hardina z šedesátých let, který si „obecní pastvinu“ zvolil jako metaforu neudržitelného využívání přírody, jsou skutečné občiny pečlivě regulovány složitým zvykovým právem a fungovaly uspokojivě po tisíce let před nástupem tržní ekonomiky.

Existuje dokonce pohled na historii (K jeho zastáncům lze volně řadit autory/ky, jako jsou John Ruskin, Petr Kropotkin, Karl Polanyi, Ivan Illich, Carolyn Merchant, Edward Goldsmith, Vandana Shiva, James Robertson a také Karel Marx.), který vnímá události posledního zhruba tisíce let nikoliv jako vítězný pochod od barbarství k civilizaci a prosperitě, ale spíše jako eticky a ekonomicky problematický proces stále větší centralizace moci v rukou nekontrolovatelných nebo těžko kontrolovatelných hráčů (feudál, panovník, stát, koloniální velmoc, nadnárodní korporace), přičemž základním mechanismem tohoto procesu bylo a je vyvlastňování občin.

Cechy, spravedlivá cena a středověké pojišťovny

Zajímavou zastávkou „odporu proti centralizaci“ na této cestě byla středověká města a jejich cechy. Podle Petra Kropotkina, ruského knížete, který se po úniku z carova vězení stal britským anarchistou, vznikla opevněná evropská města v raném středověku v důsledku snahy vesnic (obcí) bránit se před ozbrojenými bandami — vznikající kastou feudálů. Tradiční obecní samospráva a obecní vlastnictví se během staletí v mnoha svobodných evropských městech vyvinuly v unikátní systém cechů, který má mnoho společného s pozdějšími družstvy a který dokázal dobře sladit ekonomické a neekonomické cíle. Řemeslnické cechy, které se zároveň podílely na řízení města, fungovaly vlastně jako nákupní a odbytová družstva pro své členy a stanovovaly i cenu zboží. Cena se řídila podle kvality produktu a podle zvykového práva, důležitým kriteriem byla její „spravedlivost“. Cech pečlivě kontroloval kvalitu řemeslných výrobků svých členů, dnes bychom řekli, že fungoval jako jakýsi certifikační orgán. Být členem cechu bylo privilegium, které zahrnovalo nejen práva, ale i mnoho povinností ve prospěch města — dobrovolnickou práci v péči o obec a také, bylo-li třeba, její obranu. V neposlední řadě fungoval cech i jako vzájemná pojišťovna. Kropotkin tlumočí pravidla vzájemné pomoci jednoho raného dánského cechu: „Jestliže shoří bratrovi dům nebo přišel o loď či utrpěl újmu jako poutník, všichni bratři mu musí pomoci. Jestliže těžce onemocní, dva bratři musí bdít u jeho lože, dokud není mimo nebezpečí. A pokud zemře, bratři jej musí pohřbít … Je-li to nutné, musí se po jeho smrti postarat o jeho děti, velmi často se vdova stává sestrou — členkou cechu.“

Pro dálkový obchod cechovní pravidla neplatila. Nové vrstvy kupců a finančníků postupně bohatly, získávaly moc a demokratický systém cechů se začal vytrácet. K jejich úpadku přispěla i centralizující tendence středověkých států a další faktory. Dějiny ale pádí dál a rozhořívá se oheň zvaný průmyslová revoluce.

Revoluce! Anebo radši ne

„Válka našich časů … není válkou národů, ale válkou konkurujících si firem či kapitalistických jednotek … a je to tato válka, která brání míru mezi národy … válka je pro tyto firmy dechem života a v našich časech získaly už téměř všechnu politickou moc a v každé zemi se spojují a tlačí na své vlády, aby plnily jen dvě funkce: doma aby hrály roli silné policejní jednotky, která udržuje ring, v němž silní ubíjejí slabé, a v zahraničí aby plnily funkci pirátského bodyguarda, jehož nálože násilně otevírají dveře světových trhů.“ Tato slova se stále aktuálním nádechem napsal před více než sto lety William Morris, britský myslitel a umělec, který se proslavil svou snahou zachovat řemeslnou tradici a krásu tváří v tvář postupující industrializaci. Morris ve své době navazuje na opět téměř stoletou diskusi o tom, jak řešit „externality“ průmyslové revoluce — nejen úpadek uměleckých řemesel, ale především drtivou chudobu, která sužovala Británii a další evropské země po celé devatenácté století. Malthus navrhoval nechat hladovějící nezaměstnané prostě vymřít. Marx s Engelsem prosazovali násilnou revoluci, při níž by kapitalisté byli zbaveni svých výrobních prostředků — půdy, strojů a továren. Ty by převzal stát, který by ze svých příjmů zajistil důstojný život pro všechny. Morris se označoval za socialistu a vizi Marxe a Engelse v zásadě sdílel.

„Socialismus“ v 19. století však zahrnoval i jiné myšlenkové proudy než ten, jehož plody většina z nás zažila na vlastní kůži. Za „socialisty“ se označovali i britští zakladatelé družstevního hnutí, Robert Owen a William King, kteří působili o několik desetiletí dříve než Marx. Owen ve svých textech prosazoval myšlenku družstev, která by své zisky použila k zakládání „vesniček spolupráce“. V těchto „ekovesničkách“ by členové pěstovali vlastní potraviny, vyráběli si vlastní oděvy a řídili sami své záležitosti. Owenovy vesničky, do kterých investoval vlastní úspory, vesměs selhaly, jeho myšlenky však byly inspirací pro mnohé, včetně jeho následovníka Williama Kinga. King na rozdíl od Marxe nevěřil v násilné převzetí moci dělníky. Měl jinou představu: dělníci založí vlastní podniky, uspoří si na vlastní kapitál, a tak vlastně kapitalistu nenápadně vyšoupnou na smetiště dějin. Budou mít totiž jak svou pracovní sílu, tak kapitál — peníze a prostředky k zahájení produkce ve vlastní režii. Chudí již nebudou potřebovat bohaté. Postarají se o sebe sami. Klíčem k tomuto cíli je kombinace svépomoci a vzájemné spolupráce — kooperace —, neboť, jak později řekl František Cyril Kampelík, „co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“.

Byl to King, který koncem dvacátých let 19. století v populárním měsíčníku srozumitelně vysvětlil principy a cíle kooperace. Jeho dílo inspirovalo vznik řady družstev, včetně družstva Rochdaleských pionýrů (viz SG 12/2003). Patřily tyto svépomocné, demokratické ekonomické jednotky, vyrostlé zdola, pod hlavičku „socialismu“?

Podivná dvojčata

Spor o to, co je socialismus a jak nejlépe uspořádat společnost, přežil Owena, Kinga, Marxe i Williama Morrise. V prvních dekádách století dvacátého dochází v Británii ke vzrušeným diskusím na toto téma mezi známými spisovateli, G. B. Shawem a G. K. Chestertonem, a dalšími intelektuály v řadě politických spolků. Zatímco Shaw prosazoval myšlenku státního vlastnictví výrobních prostředků, Chesterton, ovlivněn svým přítelem Hilaire Bellocem, napsal tato památná slova o příbuznosti kapitalismu a státního socialismu: „Kapitalismus a komunismus jsou dvojčata, která jsou založena na jedné společné myšlence: na centralizaci bohatství a s ní spojeném zrušení soukromého vlastnictví. Není podstatné, že komunismus hodlá centralizovat bohatství v rukách státu, zatímco kapitalismus ho směřuje do rukou nejbohatších plutokratů. Oba systémy drtí obyčejného člověka tím, že mu berou jeho majetek.“

Chesterton a Belloc prosazují alternativní vizi, kterou nazývají distributismem. Protože vlastnictví výrobních prostředků vede k větší nezávislosti na centrech moci, je třeba podporovat především malé rodinné firmy. Akcie velkých podniků by měly patřit jejich zaměstnancům. Úvěry by měla poskytovat úvěrní družstva. Družstva vůbec hrála v tomto modelu společnosti, založeném na kombinaci tržních principů se vzájemnou spoluprací a na podpoře malého a lokálního, podstatnou roli.

Téměř o padesát let později se k tématu vlastnictví vrací Erazim Kohák v knížečce, která se k nám přes hranice dostala v kolibřím vydání s lupou ve hřbetě, aby šla přečíst drobná písmena. Jmenuje se Národ v nás a autor v ní hledá náplň pro pojem „demokratický socialismus“ — odkaz Pražského jara. Dochází k podobným závěrům jako Chesterton. Lidé mají právo na vlastnictví, ale vlastnictví v pravém slova smyslu nevznikne, když si koupím podíl ve vzdálené firmě. Vlastnictví vzniká každodenní interakcí, vztahování se k dílně či farmě — konkrétní prací spojenou s podnikem. Pak teprve mohu říci, že ho vlastním, že je mi „vlastní“. Demokratický socialismus by se měl snažit všemi prostředky podporovat takové neodcizené vlastnické vztahy.

Kdysi jsem na jaře chodila s dětmi do lesa za sídliště hledat sasanky. Sasanka hajní má pod zemí oddenek. Na jaře vykvete a pak na čas zmizí. Další rok ji ale opět najdeme na tomtéž místě, vyrostla z podzemního oddenku. Mám pocit, že se systémy, které zahrnují lokální, kooperativní, svépomocný ekonomický princip, je tomu podobně. Nikdy nezahynou, stále se vracejí pod novými názvy. Přestože na místě, kde jsme s dětmi nacházeli sasanky, dnes stojí betonové parkoviště.

Autorka pracuje na Katedře environmentálních studií, Fakulty sociálních studií v Brně.

Dostupné online https://www.sedmagenerace.cz/cechy-obciny-a-spor-o-slovo-socialismus/ 


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info