Čestmír Klos - Hledám příležitost, o co opřít svůj optimismus

2. 4. 2010 Vít Kouřil

Čestmír Klos (*1943 ve Velichovkách u Jaroměře) je možná nejdéle píšícím tuzemským ekologickým novinářem. Cesta k tomuto prvenství však rozhodně nebyla přímá: „Můj příběh, to je samej loping, tak uvidíme, jestli se z toho vymotáme,“ glosuje náš host, když si sedá do křesla v brněnském sídle Hnutí DUHA. V šedesátých letech vystudoval v Brně na leteckého konstruktéra, pracovat však začal jako programátor-analytik sálového počítače ICT 1905. V téže době ho osudově zlákala hudební publicistika. Následujících patnáct let prožil jako redaktor časopisu Melodie, současně uváděl známý televizní pořad Písničky pod rentgenem. V roce 1983 byl spolu s celou redakcí z Melodie vykázán a přestěhoval se do Krkonoš, kde ve stejnojmenném časopise načal svou ekožurnalistickou pouť. Po revoluci působil v Lidových novinách, Týdnu a od roku 2001 zakotvil v redakci Eura. Nadto čtrnáct let týden co týden uvádí na Českém rozhlase ekologický magazín Zeměžluč.

Dlouhodobě se věnujete solární energetice, v roce 2004 jste dokonce dostal cenu Solární ligy ČR. Jak jste k ní přišel?

Soláru se věnuji od té chvíle, kdy u nás někteří zoufalci myšlenku na využití energie ze slunce vyslovili. Je přitom zajímavé, že na začátku jsme vypadali jako šílení blázni, kteří podporují něco, co je padesátkrát dražší (samozřejmě ten koeficient přeháním) než energie z uhlí. Když však teď řeknu, že někde podporuji stavbu solární elektrárny, koukají se na mě, jako bych něco ukrad. Sotva projevil zájem byznys, celé se to přehodilo do úplného protipólu.

Něco podobného se děje i s bioplynovými stanicemi. Na začátku za nimi stál
v podstatě stejný entuziasmus: plánovalo se, jak budou zpracovávat kuchyňské odpady z restaurací, školních jídelen i domácností. Očekávalo se, že odpomohou skládkám od zeleného odpadu, který uvolňuje skleníkový metan. Nakonec to ale dopadá tak, že se bioplynové stanice převážně orientují na kukuřičnou siláž a v podstatě tímto směrem ženou i zemědělskou výrobu. Takže když si nevládní či novinářské iniciativy dají za cíl prosadit podobné věci, musí očekávat, jak to dopadne, až se toho chopí byznys. A zdá se, že takováto proměna je neukočírovatelná.

Očekával jste před rokem či dvěma, že dojde v solární energetice k takovému boomu a že ČEPS (Česká energetická přenosová soustava) zastaví další rozvoj tím, že odmítne připojovat nové elektrárny?

To jsem neočekával. Ale že se celé odvětví rozvine díky zákonu z roku 2005 (zákon č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie — pozn. red.), v to jsem doufal. Ten zákon byl velmi dobrý a pojistka maximálně pětiprocentního zvýšení ceny byla v té době pochopitelná. Všichni přece víme, že rozmary úředníků můžou být značné, a co kdyby udusili celé odvětví prudkým snížením výkupních cen hned na začátku?

Ale pak najednou ten limit začal šíleným způsobem vadit nikoli ve smyslu, že by byl špatně stanoven, ale že legislativa měla být nastavena jinak vůči solární energetice jako celku. Při prudkém rozvoji fotovoltaiky se mělo počítat i s prudkým poklesem ceny panelů.

Energie je obecně vaše veliké téma. Jak hodnotíte dvě nedávno publikované vládní koncepce — od tehdejšího ministra životního prostředí Ladislava Mika, jež sází na úspory a obnovitelné zdroje, a tu od ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Tošovského, která počítá s prolomením limitů těžby či rozšířením Temelína?

Tošovského koncepce, to je otevřená skříňka v muzeu. To je koncepce někdy z roku 1985 nebo kdy, která nedoznala vůbec žádných změn s ohledem na současné poznání. Naproti tomu klimatická koncepce navržená ministerstvem životního prostředí jde myslím velmi dobrým směrem. Má však jednu vadu — přišla do doby, kdy ten rozjetý rychlík zabrzdil v Kodani. Zejména v Česku pak klimaskeptici začali vytahovat nějaké nesmyslné argumenty, čímž u veřejnosti poněkud pomohli té diluviální energetické koncepci na svět. Předtím by šla odmítat daleko lépe.

Jak kvalitně podle vás zdejší média o těchto tématech referují?

Co se týče tisku, je to prodejná děvka. Píše ve chvíli, kdy si redaktoři myslí, že je něco zajímavé, a píši na jednu i na druhou stranu. Záleží, jak se to v té chvíli jeví. Už za starých časů jsem říkal: „Já jsem redaktor toho a toho časopisu!“ Tehdy to mělo i politické konotace. Tím, že bych řekl: „Já jsem novinář,“ jako bych se už hlásil k tehdejšímu establishmentu. Takže jsem se k novinářskému stavu raději nehlásil. No a teď bych to asi taky neměl dělat. Když si přečtu nějaké články, přijde mi, že většina z nich je skutečně motivovaná honbou za efektností, nikoli snahou dopracovat se nějakých zásadních sdělení. Ale jsou samozřejmě současní novináři, kterých si vážím. Tím spíše proto, že jejich kolegové píší ve velké většině buď nedostatečně, anebo pochybně.

Když ze svého pětadvacetiletého nadhledu sledujete vývoj ekologické žurnalistiky, odkud a kam její cesta vede?

Nejvýznamnější proměnou podle mě prošlo povědomí lidí. V roce devadesát byla ještě naprostá většina lidí ochotná říct, že životní prostředí je na prvním nebo druhém místě z věcí, které se musí řešit. A přestože pro to většinou v praktickém životě beztak nic nedělali a seděli doma stejně jako dnes, aspoň cítili potřebu to takto formulovat. Takže to vypadalo, že se ekologičtí novináři obracejí k většině lidí.

V současnosti však začínám mít spíš pocit, že ochrana přírody a krajiny začíná být víceméně hobby. Velmi potěšitelné je, že pod vlivem lidí, jako byla Emilka Strejčková, začaly děti doma třídit, a když pak úřady rozhodily kontejnery po městech, ve třídění je následovali i jejich rodiče. A je dobře, že se to ustálilo alespoň v téhle podobě. Ale když se lidí zeptáte na skleníkový efekt a co si o tom myslí, většina jich bude tápat, anebo vás s tím zažene.

Takže se o environmentálních otázkách nepíše proto, že tolik nerezonují ve společnosti?

Nerezonují. A když už se třeba i píše, děsí mě snaha prezentovat cokoli jako jedna ku jedné. Na jedné straně tři tisíce vědců, kteří napíšou takhle tlustou knihu, kterou nikdo z těch kritiků nečetl. Ale pak vystoupí jeden novinář, ocituje ho jeden prezident a najednou vzniká jakási snaha vyrovnávat ty dva názory. Přitom na druhé straně je jen rozmařilý názor, byť i opřený o nějakého výjimečného vědce, který si prostě myslí něco jiného. Ale jsou tu dva názory, mezi kterými se začíná takzvaně vyvažovat. Termín „vyvážené novinářství“ je to nejprohnanější, co se může člověk dočíst. A dočte se to velmi často, protože my jsme země všelijakých komisí a rad. A protože ti všichni nevědí, co by říkali, tvrdí, že příspěvky musí být vyvážené. To bych vyletěl z kůže! Naopak se totiž domnívám, že na místě je sousloví „zpravodajsky objektivní“. Když má člověk příležitost projevit vlastní názor v nějakém komentáři, měl by být přesvědčen o pravdě, kterou předkládá, a měl by ji umět dokumentovat. A ne bez názoru „vyvažovat“, aby byl z obliga, když si nic nemyslí ani nemá nutkání sehnat si objektivní informace. A nakonec nemá ani prostředky dopídit se do nějaké větší hloubky. Takže objektivita a názor, nikoli vyváženost.

Jaké informační zdroje byste tedy lidem, kteří se zajímají o životní prostředí v České republice, doporučil?

To je jednoduché, ať poslouchají Zeměžluč! (smích) Ta je ještě trochu rozmanitější než práce v Euru. To je už samo nějakým způsobem specializované, přinejmenším je tam prvořadá ekonomie. To mě nakonec nasměrovalo k tomu, že se zabývám více solárními elektrárnami než třeba úbytkem medvědů.

Aby mi ti medvědi nechyběli, realizuji se i v Zeměžluči. Podobným věcem — všem těm endemitům a glaciálním reliktům — jsem se věnoval, když mě jeden z životních lopingů přivedl z Melodie do časopisu Krkonoše. Tenkrát se mi to hodně líbilo a myslel jsem si, že to budu dělat napořád. Ale změna je život a jedna taková mě přivedla do Eura, kde mi dávají dostatek prostoru a kde mám s vedením výbornou spolupráci.

I když třeba teď tam kolem solárních elektráren vyrostla ohromná hráz v podobě jednoho kolegy. Ten se z ničeho nic vyprofiloval jako člověk, který přesně následuje pohled ministerstva průmyslu a obchodu. Tím pádem jsme se střetli. A je zajímavé, že vyznavači zastaralých přístupů jsou asi rychlejší psavci, vypadalo to, že můj názor bude převálcován. Naštěstí se nakonec ozvali někteří přátelé, takže to teď máme „vyvážené“.

Do jaké míry jste v Lidových novinách, Týdnu a Euru — zvláště vzhledem k jejich řekněme liberálně-ekonomickému pohledu na svět — působil jako „exot“? Cítil jste se tam vždy svobodně a respektovaně, nebo jste byl spíš trpěnou osobou?

Nejhůř jsem se cítil v Lidovkách. Nikoli proto, že by mě snad někdo omezoval, ale proto, že se stalo něco nepředpokládaného. Představoval jsem si, že jdu do komentářového plátku, jaký vycházel v době samizdatu. V tom rychlém kvasu jsem slíbil účast a netušil jsem, že oni přitom pojali rozhodnutí vytvořit deník. A ten mě strašlivým způsobem svazoval, protože oblast životního prostředí tam byla omezována krátkými nebo středně krátkými rozsahy. Takže na patnácti řád-cích vůbec nezáleželo na tom, že jsem se snažil přijít na nějakou zajímavost nebo jít víc do hloubky. Takový rozsah sedí na někoho, kdo jenom přiběhl na tiskovku, která ho moc vážně nezajímala, a poznačil si něco z těch papírů, co mu tam rozdali. A když jsem cpal do novin něco víc, nakonec to velmi často bylo potřeba zkracovat. A když se sesypávaly stránky, najednou jsem zjistil, že veškeré zajímavosti, co jsem dával na konec článku, odpadly. Takže jsem z toho neměl dobrej pocit.

Mění se nějak reakce čtenářů či posluchačů na vaše články a pořady? Ubývá těch kritických nebo vulgárních?

Těch vulgárních jsem nikdy moc neměl. Spíš dostávám reakce psané s despektem, ve stylu: „Proč to ten člověk píše, když já jsem celý život energetik, a on neví toto…“ Ale když rozdráždíte vosy, nedostanete snad žihadlo? Mám dokonce jednoho člověka, jakého mají přední hokejisti nebo fotbalisti — takovou osobní obranu. Je to senátor ODS a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa. Cokoli napíšu, vždycky to téma rozsekne. Začalo to Šumavou a stejné je to se všemi dalšími tématy. A v posledním čísle o solární energetice o tom samozřejmě zase věděl víc, a tak to dával najevo. A senátoři se přetisknou za každých okolností…

V čem podstatném jste se mýlil? Myslel jste si třeba v devětaosmdesátem, že tady nyní bude mnohem vyšší ekologické povědomí?

Myslel jsem si, že žádný osmdesátý devátý nebude. Do Krkonoš jsem odešel jako do takové vnitřní emigrace. Představoval jsem si, že se po zbytek života budu věnovat horám. Vůbec jsem si nemyslel, že ještě jednou z těch hor slezu dolů, a co víc, že na ně v podstatě budu mít čas jen tehdy, když přijedu spravit střechu, aby mi nezatékalo domů. To byl můj největší omyl.

To je docela šťastný omyl. Sledujete stále situaci v Krkonoších? Nepodléhá Správa KRNAP lobbistickému tlaku?

Myslím, že podléhá. A je to asi nevyhnutelný proces, i kdyby tam byl pozlacený člověk. Myslím, že patří k celkové společenské atmosféře, že málokteří čeští občané jsou hrdí na život v národním parku. V územních plánech proto neustále probíhá boj mezi ochranářskými koncepcemi a představami měst a obcí. Z toho, co národní park představil ještě za Bursíka jako vidinu rozvoje lyžování v Krkonoších, mi šel mráz po zádech. Chtěli vybudovat 31 nových vleků a lanovek. Ale pak jsem si uvědomil, že naprostá většina projektů nebude mít dostatek peněz ani sil k završení. Ovšem kvůli velikosti toho náporu se opět prohloubí devastace Krkonoš.

Jako svůj největší úspěch jste kdysi zmínil zastavení výstavby nové lanovky na Sněžku, což bylo v roce 1989. Jak se tento případ vyvíjí?

Mezitím se vyvinuly především lanovky, takže v horních partiích už nevyžadují nějakou super budovu. Zmíněná lanovka měla mít na nejvyšším českém vrcholu ohromnou betonovou budovu, zčásti vyrubanou do skály. Splňovala tehdejší představu luxusu — měla mít několik podlaží s restaurací, hotelem a konečnou stanicí.

Asi to bylo nejdál, kam jsem mohl dojít, aniž bych pak musel zvolit úplně jinou životní cestu. Mě by nebavilo nechat se vyhodit. Do disidentské kolonky jsem ni-jak nespěchal, i když jsem si připustil, že věci k tomu možná spějí. Průšvih většinou způsobily ty největší hovadiny a maličkosti. S tou lanovkou jsme třeba zlobili do té míry, že ředitel Správy KRNAP, což byl náš vydavatel, dal do jednoho usnesení zapsat, že redaktor Klos nesmí psát o Sněžce. Šofér ředitele mě záhy přišel varovat, že vyslechl rozhovor přemítající o mém vyhazovu. Ale to už bylo v polovině listopadu osmdesát devět. Osud byl ke mně mnohem milostivější než k osnovateli.

Jaké byly před Listopadem možnosti psát o otázkách životního prostředí? Mohlo vůbec zaznít, že ty světlé zítřky zas tak světlé nejsou?

Když začaly usychat lesy v Krušných horách, prezentovali to poměrně otevřeně. Ale najednou si uvědomili, že to nějak nepasuje k tomu socialismu. Když se totéž začalo dít v Jizerských horách a posléze v Krkonoších, tutlali to. Najednou se o tom prostě nepsalo, lidé nic netušili. Vědci o tom publikovali jen v odborných časopisech, kde mezi samými latinskými názvy zmínili: „Odcházejí lesy Krkonoš.“

V té době mě posedlo jezdit do Krkonoš na běžky. Najednou jsem uviděl, jak lesy ubývají, a měl jsem výčitky: Ty se tady staráš o nějaký nahrávky a koncerty, a přitom odcházejí lesy a nikdo o tom nepíše. Musíš to někam napsat! No ale člověk hlavně musel odevzdat texty, aby časopis vůbec vycházel, a tak se přihodilo, že jsem o tom nenapsal vůbec nic.

A když pak v roce 1983 přišli do Melodie soudruzi a řekli: „Je konec, my to tady všechno přebíráme,“ šel jsem do naprosté prázdnoty. Ale věděl jsem, že se mi líbí časopis Krkonoše a že mám v hlavě dluh — že jsem nenapsal, že Krkonoše umírají. A tak jsem nakopl své ekologické vozidlo Trabant a odjel jsem se zeptat, jestli nepotřebují takového člověka, jako jsem já. A štěstí stálo při mě: jedna redaktorka zrovna odcházela.

Kam až sahají kořeny vašeho zájmu o přírodu?

Do dětství, protože jsem vyrůstal na venkově. Nebyl jsem kdovíjaký badatel, spíš jsem jen vnímal venkovské okolí. Věděl jsem, co třeba znamená, když je něco v nepořádku s lesem. Takže mi to asi už bylo dáno od kolébky. Narodil jsme se deset metrů od lesa, byť v hustě obydlené lázeňské vesnici Velichovky.

Měl jste přehled, jak to vypadalo za hranicemi, například v sousedním Polsku? Problémy jsme přece měli v lecčem obdobné.

Právě takto jsem se dopracoval k dnešnímu nazírání na lesy napadené kůrovcem. Mně totiž přišlo velmi zvláštní, že Poláci nechávají umírající lesy stát. Říkal jsem si, to je nepořádek, to je ještě horší než u nás. Ale přitom jsem dostával i první praktické pohledy na věc. Tenkrát to nebylo tak jasné jako dnes na Šumavě. Koncepce, jak u takto zničených lesů postupovat, se teprve rodily. Ale Poláci byli první, kteří nechávali suché stromy stát. Na mě to působilo strašlivě depresivním dojmem, proto jsem se tím hodně zabýval. K pohledu „nechat stát, ať si poradí příroda“ jsem se tedy dopracovával léta.

Přesuňme se z Krkonoš zpět do Prahy. Myslíte si, že jste v posledních dvaceti letech svým psaním něčemu konkrétnímu napomohl?

Už jsem si udělal představu, že takové přímé kroky neexistují. V souladu s kolegy z nevládek ale cítím, že velmi často se nějaký tlak najednou zúročí. Nepřisuzuji si však,že by samotný článek mohl zbourat nějakou zapeklitou hradbu poslanců nebo něčeho jiného. Tak přímo to podle mě nefunguje. Ale na druhou stranu jsem přesvědčený, že nepřímo ten efekt působí. Proto to dělám. Věřím, že má práce posouvá určité společenské povědomí.

Nemrzí vás, že se některá témata, o kterých jste psal třeba před deseti patnácti lety, stále vracejí? Vzpomeňme opět těžební limity, Temelín či Šumavu. Neříkáte si: „marnost nad marnost“?

Když chce člověk něco dělat, musí to prostě dělat, dokud je potřeba. A také dokud má vůbec možnost něco dělat. Takže si neříkám, zabalím to, už v životě nebudu psát o limitech, ať si tam toho Buřta třeba zasypou. Budu s tím furt zlobit. Obtížné je, že je to pořád stejné. Vždyť na důvodech, proč nebourat Jiřetín, se nezměnila ani řádka! Člověk má pocit, že už to téma autorsky celé vyčerpal. Tím se ovšem nelze nechat odradit.

Když zůstaneme u těchto dlouhodobých kauz, nemění se přece jenom postoje úřadů nebo veřejnosti? Nejsou třeba alespoň informovanější?

Vidíte, kdybych takto domýšlel souvislosti, musel bych říct, že to opravdu nestálo za to. Vezměme Šumavu. Když jsem o ní psal na začátku, někteří starostové národní park podporovali. Dnes nikdo z nich park veřejně nepodpoří, aby řekl: „Dyť oni to dělaj dobře, tak je nechte. Naší obci to pomohlo. Kdyby nebyl park, nikdy nebudeme mít čističku, a sračky by dál tekly do Otavy…“ Takhle nevystoupí žádný ze starostů. Ani tehdy se nehladili po hlavě, avšak teď mám pocit, že ti starostové, co souhlasí se správou národního parku, loajálně mlčí, a ti, co nesouhlasí, dělají humbuk. Je to horší.

Ještě tady máme jednu trvalku, klimatickou politiku. Před deseti lety jste v článku Vstříc klimatickému chaosu napsal: „Ještě je šance na rozumnou redukci emisí.“ To bylo po klimatickém summitu v Haagu. Co říkáte teď po Kodani?

Šance pořád je, protože se trošku odpovědněji počítá. Třeba teď, jak říkali, že v roce 2035 nebudou ledovce, a pak se ukázalo, že zaměnili desetiletí se staletími. Nechci teď nic zpochybňovat, ale říkal jsem si, vždyť to jde rychleji, než stačíme s dechem! I proto se domnívám, že je pořád ještě čas. A zatímco jsem měl ze začátku pocit, že už to nikdy nedoženeme a že přijde průšvih, teď mám pocit, že třeba ten kalup nemusí být až tak ohromný. O to víc se však musíme snažit s lidským podílem na klimatické změně něco dělat.

Nabízí se možná až kacířská otázka: Nezdá se vám, že emise oxidu uhličitého a přilehlá agenda až příliš dominují v mediálním prostoru? Jsou naopak některá témata v ekologické žurnalistice podhodnocena?

Domnívám se, že masovým psaním o klimatu se příliš věcí rozmělňuje. Klima na vás vyjede všude, ale zítra si třeba někdo všimne nějaké úplné maličkosti, a toto hlavní téma novináři klidně opustí, jako by nebylo. Vždyť oni si splnili svoje, psali o tom ve chvíli, kdy to bylo světově zajímavý. Tehdy to napsali všude a nikde. A to mi někdy vadí. V tomto ohledu jsem totiž nepříliš pružný člověk. Mně se víc líbí si to téma osvojit a pak psát, zatímco systém deníku je: „Neosvojuj si to a napiš to, protože to napíšeš ostřeji.“ A když člověk ví, že tam a tam je to trochu zpochybnitelné, má pak najednou pocit, že mu to hřiště tak nějak vymetli. A získá spíše pocit, že ještě musí s tím shrnujícím materiálem vyčkat, že to v tu chvíli prostě není prodejné ani ve vlastním časopise. Když řeknete: „Já napíšu o tomhle,“ pak to nejhorší, co můžete na redakční poradě slyšet, je: „Ale vždyť to měly všechny noviny!“

Která z témat, jimiž jste se v poslední době zabýval, oslovilo více lidí, než byste očekával?

Víte, který byl můj nejčtenější článek na webu Eura? Když se mi podařilo o dva dny dříve než ostatním zjistit, jaké bude složení dozorčí rady Lesů ČR. Nějaká takováhle šílená kravina. Tu informaci posléze ocitovaly všechny deníky a byla z toho veliká sláva. To pak člověka mrzí a říká si, proč to všechno dělám? Mně samotnému ta jména nepřišla až tak zajímavá… Prostě jsem měl možnost si je zjistit, tak jsem si je zjistil a zveřejnil.

Vy jste loni na podzim dostal Cenu Ivana Dejmala…

To mě potěšilo strašně moc.

…Ivan Dejmal byl váš blízký přítel, dokonce vám svědčil na svatbě. Co tady chybí od doby, kdy už není mezi námi?

Mně chybí strašně moc on sám. Jak jsem říkal, že bez názoru se nedá psát, tak když jsem v něčem neměl jasno, volal jsem Ivanovi. On mi řekl svůj názor a já jsem se někdy najednou polarizoval na druhou stranu. A v téhle diskusi jsem si ujasnil, jaký mám vlastně názor na tu věc já sám. Někdy jsme si notovali, ale dost často jsme měli názory mírně odlišné. Taky někdy ostře protichůdné, jako třeba na kůrovce na Šumavě.

Dejmal mi hodně chybí i v tom, jak byl velmi přemýšlivý. Měl velmi široký rozhled a nezatěžoval se detaily, které člověk většinou musí znát, když chce o něčem psát. Když něco psal, pak většinou z takového filozofického nadhledu. Dal tam to, co si rozmýšlel, a nemusel k tomu načítat všemožné věci. Právě proto, že naše pohledy byly různé, jsem k němu vždycky vzhlížel jako k veliké autoritě, která mě může k něčemu povzbudit.

Na začátku února jste se ve svém pravidelném pořadu Zeměžluč nechal slyšet, že „v konfrontaci s Dejmalovým ryzím svědomím by premiér Fischer neobstál“. Jaký je váš názor na změny probíhající za současné vlády?

Zklamalo mě, že se současná vláda pořád tváří jako služebníci, kteří mají něco překlenout. Ve skutečnosti se však stali kanálem pro různé lobbisty, kteří se bez jakéhokoli politického protitlaku snaží prolomit limity, a vůbec protlačit celou tu fosilní politiku. A Jan Fischer se tváří, že se ho to netýká. V korespondenci se starostou Litvínova však najednou tuto masku odhodí a píše mu, že je potřeba těžbě ustoupit. A já si říkám, co ho opravňuje najednou razantně vystupovat tam, kde není příliš vidět? Myslím si, že když chtěl těžařům stranit, měl to veřejně oznámit. To mě strašně naštvalo, když je ještě navíc nejpopulárnějším politikem snad od té doby, co dělají tuhle anketu. A vadí mi, že veřejnost nic neprokoukne.

Jak mohou ekologičtí novináři podobným lobbistům konkurovat a veřejnost zaujmout?

Jedinou cestou je, aby se ti, kdo se ekologické novinařině věnují, té profesi opravdu věnovali. Řada lidí totiž o životním prostředí píše, ale tak jaksi povětrně. Jen v tuto chvíli, ale pak zase odlítnout. A přitom by to chtělo systematičtější přístup, aby bylo zřejmé, že každý občan si někde může nalistovat otázku, která ho trápí, a uslyší tam argumenty i ze strany zastánců přírody. A právě toho většinou moc není.

No a protihráči mají takový argumenty, na které nestačíte, a to jsou peníze. A peníze rozhodují neuvěřitelně mnoho věcí. Ty peníze ani nemusí být podvodně investovány, nemusí to být hned nějaký tunel. Stačí prostě zasponzorovat nějakou obec, aby měla osvětlení a chodníky, a ti lidi jsou ohromně šťastní. A pak už stačí jen dál vhodně působit. A celé je to vlastně jakýsi druh charity nebo něčeho takového.

Na závěr položíme naši tradiční otázku: V jaké společnosti podle vás dnes žijeme? „Ohromně šťastných“ lidí?

Nemám pocit šťastného soužití. Měl jsem představu, že po dvaceti letech si už budeme moci dovolit luxus zabývat se jen nějakými detaily. Že už všechno v tom trvale udržitelném rozvoji bude zhruba rozmyšleno, že tady budou nějaké opěrné body a že společnost o nich nebude pochybovat. A mezitím je to hrozné. Ono se pochybuje úplně o všem. Včetně věcí, které mi připadají evidentně doloženy, jako je klimatická změna. O té se zejména u nás pochybuje s velkou chutí a fámy kolem chyb v protokolech IPCC uvítala spousta lidí. Tehdy mi najednou člověk, co se vůbec nezajímal o problematiku skleníkového efektu, poslal s velikou radostí e-mail, kde je napsáno: „Vědci lžou!“ Takové povědomí mi ve společnosti vadí.

Použil jsem termín trvale udržitelný rozvoj. Z něj už se stalo opravdu takové… máslo a namazat ho na chleba. Je to vyprázdněný termín opakovaný v kdejakém vládním materiálu. Jako existoval svého času socialistický rozvoj, teď je rozvoj trvale udržitelný. Má to úplně stejnou vypovídací hodnotu. A to mi velmi vadí. Ale nakonec, když přijde na lámání chleba, ho člověk beztak musí použít. Žádný důvěryhodnější pojem se místo něj nevygeneroval. Ten pojem byl od samého začátku právě akorát vymyšlený pro ty úředníky a jeho obsah nepřešel do něčeho pořádnějšího.

Abychom nekončili v takto skeptickém duchu, jaký motor vás žene znovu a znovu vyjíždět do terénu?

Není to jen jeden motor. Do Zeměžluče si vždycky seženu alespoň ještě jeden nebo dva další, které to popoženou dál. Motivující je třeba situace, když se podaří do studia dostat i protistranu. To je debata najednou o mnoho podnětnější. Tehdy totiž člověk vidí, že argumenty existují, že v rámci sporu existuje nějaké východisko. Jenže druhá strana většinou už ani nemá chuť se bavit. Velmi obtížně se shání někdo, kdo by přišel obhajovat názor, že je třeba zastavět kdejaký kus volné zeleně, přestěhovat nádraží, aby už nesloužilo tak dobře cestujícím, ale zato ve středu města uvolnilo drahé parcely, a tak dále.

Navíc mám šestnáctiletou dceru a chtěl bych, aby jednou měla děti. Třeba se jich ani nedožiji. Přál bych si však, aby ty děti vyrůstaly v takové pohodě, v jaké jsem vy-růstal já v tvrdém bolševickém rozpuku. Tehdy jsem měl ohromnou možnost běhat do lesa, chodit do jednotřídky a mít tam skvělého kantora, který mě ty základní věci vtloukl do hlavy. Člověk měl prostě pořád pocit, že budoucnost je stále před námi. Kdežto když vidím, jak poslední vývoj ve stylu „urvi si, co můžeš“ předhání alespoň nějaké dlouhodobé lidské snažení, vzpomínám na Pepu Vavrouška nebo Ivana Dejmala. Uměli v tomto duchu apelovat. Ale kde jsou teď nějaké společností uznávané autority, které by to říkaly? Třeba pan profesor Kohák je člověk, který přišel z jiné společnosti a samozřejmě oslovuje nás, ale už méně veřejnost, pro niž je příliš hodný. Kdežto Vavroušek i Dejmal uměli ještě oslovit i lidi za bariérou nazelenalých mozků.

Byl bych rád, kdybych mohl říct něco povzbudivého, zaostřit pohled dopředu s tím,že se něco podařilo dokázat. Třeba po Kjótu bylo obtížné vysvětlovat lidem všechno okolo trhů s povolenkami. Ale bylo to povzbudivé, protože existovalo řešení. Kdežto teď to řešení není, a to mi strašně vadí.

Tak jsme z té skepse nakonec nevybruslili…

Ptali jste se mě, jestli mě psaní neznechucuje. Ne, jsem duší pořád optimista. Teď ale bohužel nemám, o co ten optimismus opřít, a hledám příležitost.


Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info