Daruj kolo, zachráníš svět!

Marcel Mauss ve své Eseji o daru popsal darovací systémy archaických společností, které byly založeny na trojím závazku: dar přijmout — dar dát — dar oplatit. Co by si asi tento slavný antropolog myslel o současných virtuálních komunitách, které se specializují na bezplatnou výměnu věcí? Můžeme zde ještě mluvit o daru v klasickém slova smyslu, anebo se už jedná o něco zcela jiného?

7. 12. 2011 Eliška Suchanová (Balharová)

Stalo se vám už někdy, že jste s těžkým srdcem vyhodili do popelnice věc, která mohla ještě někomu posloužit, leč vhodný kandidát na obdarovaného nebyl právě po ruce? Vězte tedy, že se blýská na lepší časy. Představujeme vám nový fenomén jménem freecycling. Princip jeho fungování se pokusíme vysvětlit na konkrétním příkladu. Představte si mladého muže — říkejme mu třeba Matěj. Matěj bydlí v Praze, většinu dne tráví v práci a nemá moc volného času. Žije sám. Ve sklepě mu už pár měsíců zaclání staré kolo, kterého by se rád zbavil, ale přece jenom je mu líto ho jen tak vyhodit. Jednoho dne narazí na internetu na webovou stránku, která nabízí elegantní řešení jeho problému. Stačí pár kliknutí a Matějovo staré dobré kolo se ocitá na seznamu mnoha dalších věcí, které jsou v Praze zdarma (tak řečeno za odvoz) k mání. První zájemce na sebe nenechá dlouho čekat a za pár dní je místo ve sklepě opět volné.

Bylo, nebylo…

V roce 2003 pracoval Deron Beal v organizaci RISE, která zajišťovala recyklační služby podnikům v centru města Tucson v Arizoně a dočasně zaměstnávala lidi v nouzi. Často se stávalo, že odpadem určeným k recyklaci byly i věci v perfektním stavu — zaměstnanci je tedy začali nabízet různým neziskovým organizacím. Vznikla tak první freecycle síť, skrze kterou mohl každý ve městě začít dávat a dostávat již nepotřebné, ale funkční věci zdarma. Nezisková organizace, která se z této aktivity vyvinula, dostala jméno The Freecycle Network (Síť bezplatného oběhu, FCN) a z původních asi 40 členů se záhy rozrostla v celosvětovou síť spojující dárce a obdarované, a roztáčející tak koloběh nepeněžních internetových transakcí. FCN stále sídlí v Tucsonu, v současné době však už má bezmála devět milionů členů a přibližně šest tisíc lokálních skupin ve 120 zemích světa. Na jejím chodu se podílejí takřka pouze dobrovolníci, a to jako správci lokálních skupin, weboví grafici a podobně.

Člověk se nažral a příroda zůstala celá

Pozitivní environmentální dopady freecyclingu jsou poměrně jednoznačné a hrály v motivaci zakladatelů FCN důležitou roli. Zakladatelé západního freecyclingu kladou na environmentální a sociální přínos velký důraz, hovoří dokonce o „záchraně Země“. V prvé řadě zde dostává slovo recyklovat — tedy dát znovu do oběhu — svůj původní význam. Šetří se tím jak přírodní zdroje, tak energie, které by byly potřeba na likvidaci starých a výrobu nových předmětů. Významný přínos spočívá též ve snižování množství odpadů. Podle údajů uvedených na stránkách organizace denně díky FCN vůbec nevznikne až 500 tun odpadu.

Dalším zajímavým rysem této sítě je její globální rozšířenost kombinovaná s lokální ukotveností v místě, čímž se liší od mnoha jiných komunit s globální členskou základnou. Nedochází zde tedy k jinak běžnému jevu, kdy věci putují ke svým novým majitelům přes půl zeměkoule. Freecycle komunity fungují tak, že ke směně dochází vždy v rámci lokálních skupin — typicky v rámci jednoho města.

Chránit svět i vlastní značku

Kritiku si však FCN vysloužila na základě svého vymáhání práv plynoucích z ochranné známky. O tu si FCN zažádala až po více než roce a půl fungování, a v letech 2005—2008 pak přiměla server Yahoo vymazat tisíce skupin věnujících se freecyclingu. Zástupci skupiny FreecycleSunnyvale, která byla mezi smazanými, FCN zažalovala, a ta o svou ochrannou známku vloni definitivně přišla.

A jak se freecyclingu daří u nás? Už téměř rok existuje jeho česká podoba, server Nevyhazujto.cz. Matějovy šance na další obměnu věcí tak stoupají. Nevyhazujto.cz doposud zveřejnilo více než pět tisíc inzerátů s nabídkou i poptávkou a na sociální síti Facebook si stránku oblíbilo bezmála šest tisíc lidí.

V nabídce se vyskytují staré televizory, tiskárny, sporáky, nábytek, oblečení, boty, knihy a nejrůznější drobné předměty. Nabízela se už ale také balalajka, hasičské hadice, pytel hoblin, kopec hlíny, bílý a zelený pásek na karate, olejový radiátor (šňůra uhryznuta), koťátko, kávovar bez konvice, přenosné černobílé televize, plotýnky do sendvičovače, Pravidla českého pravopisu, flísová šála se žabím vzorem, vstupenka do cirkusu, kočárek pro panenky, 15 x slipy, krém na boty či teleskopické drbátko…

Z poptávaného zboží namátkou zmiňme: hračky pro pejsky, box na munici, nepromokavá teplá pokrývka zad pro psa, staré hrníčky s modrými švestkami nebo třešněmi, srnčí parohy, středověká zbroj, tubičky od lepidel, strojek na nudle, nefunkční myčka pro divadelní představení, igráček „cestovatelka“ v perfektním stavu nebo krocaní pírka na výrobu indiánských šípů.

Jedna z uživatelek serveru nám o Nevyhazujto řekla: „Je to výborný nápad, věc, i když už zrovna není „in“, najde nové využití, třeba i na dalších pár let. A je to super pro lidi, kteří nemají peníze, nebo pro ty, co mají rádi retro či věci například z dob hlubokého komunismu, které už ve světě Ikeí nekoupí. Může to být také prostředek, jak mezi veřejnost rozšířit koncept „reuse“. Ale věcí už tam je habaděj a těžko se v tom člověk orientuje, jsou tam i naprosté zbytečnosti, navíc je to pořád konzum, i když krapet ekologicky šetrnější.“

Freecycling místo charity

Vedle environmentální příznivosti se v souvislosti s přenecháváním věcí zdarma nabízí také sociální přínos — vždyť z nabízených věcí by si mohla méně majetná rodina hravě zařídit domácnost. Na rozdíl od věnování nepotřebných věcí charitě je zveřejnění inzerátu na internetu mnohem snazší a zájemce o nabízenou věc si pro ni většinou sám přijede. Sociální aspekt zdůrazňují především některé zahraniční freecycle sítě. Kromě podpory chudších lidí ho ale spatřují také v podpoře lokálních komunit, které prostřednictvím místních skupin vznikají. Začíná se totiž hovořit o netradiční občanské angažovanosti, u níž hraje významnou roli internet a která spočívá mimo jiné také v uvědomělejší spotřebě.

Počáteční optimismus ale kazí myšlenka, že současný boom freecyclingu nutně předchází a doprovází nadbytek — jak jinak si vysvětlit přecpané bazary, second-handy a nakonec i samotný freecycling? Není samozřejmě náhodou, že tato aktivita pochází ze Západu a do našich končin dorazila až nyní. Myšlenkou na předcházející nadbytek se však optimisté nemusejí nechat odradit. Co když je právě freecycling sílící brzdou všudypřítomného konzumu?

Ekologický luxus?

Když se na Matějův případ podíváme trochu blíž, napadne nás pár otázek. Tak především, jak se stalo, že Matěj nemá své staré kolo komu dát a musí využívat služeb internetové komunity? To nemá žádné kamarády a známé? Možná, že nemá, v tom případě je uzavírání se do virtuálního světa spíše problémem než řešením. Možná ale, že má kamarádů spousty, jenom o jeho staré kolo nikdo z nich prostě nestojí. Dále se nabízí otázka, jak Matěj využije ono uprázdněné místo ve sklepě. Možná si bude vychutnávat pocit volného prostoru, možná tam nastěhuje jiné nepotřebné věci, které mu v bytě překážejí (po nedávné dobré zkušenosti s kolem je třeba rovnou zapíše na seznam budoucích darů) a možná si obratem pořídí na uprázdněné místo kolo nové.

Připustíme-li však environmentální přínosy freecyclingu a určité sebeomezení jeho aktérů (používání věcí z druhé ruky), můžeme také v této souvislosti mluvit o ekologickém luxusu, jak jej definovala Hana Librová v knize Vlažní a váhaví? Bez podrobného zjištění motivací aktérů nelze na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Daroval Matěj své staré, ale pojízdné kolo, protože chodí raději pěšky a darováním chce zmenšit ekologickou stopu někoho jiného, nebo proto, aby si koupil kolo lepší? Bohatá nabídka „nepotřebných“ věcí a doprovodné komentáře na Nevyhazujto svědčí spíše o snaze uvolnit prostor pro nákup věcí nových. O ekologickém luxusu můžeme hovořit spíše u lidí, kteří tyto nabídky využívají. Jejich chování nese prvky sebeomezení — tím, že využijí starou věc, se vzdávají nového výrobku. Rozhodující je ale jejich motivace — pokud je výlučně finanční, o ekologický luxus se samozřejmě nejedná. Otázkou také je, zda se členové nechávají obdarovávat věcmi, které skutečně potřebují (které by si jinak koupili), nebo které zatouží vlastnit až po jejich zhlédnutí na serveru.

Oplatit, či neoplatit? To je, oč tu běží

Je také možné se ptát, jestli se u freecyclingu ještě jedná o dary v klasickém slova smyslu. Daroval Matěj svoje kolo, anebo se ho spíš šetrně zbavil? Přikláníme se spíše k druhé možnosti. O daru většinou mluvíme, pokud se vzdáváme něčeho pro nás cenného, což se v případě FCN ani Nevyhazujto.cz zpravidla neděje. Do nabídky se dostávají spíše věci již nepotřebné. Také zde na straně obdarovaného neexistuje povinnost dar oplatit, jak je tomu (byť implicitně) u klasického daru. To, že oba projekty víceméně úspěšně fungují, není dáno ani tak uvědomělostí účastníků, jako spíš vyrovnaností poptávky a nabídky. Jinými slovy existuje spousta lidí, kteří upotřebí staré kolo, a existuje zároveň neméně velká skupina lidí, kteří se starého kola rádi šetrně zbaví.

Tato teoretická otázka o podstatě daru dostala na serveru Nevyhazujto.cz velmi konkrétní obrysy. Zatímco v zahraničí vyvolal ve světě freecyclingu vlnu kontroverze spor o ochrannou známku a environmentalisté zaujatě diskutují nad možnými ekologickými přínosy, u nás probíhá nejživější debata na téma dát či nedat čokoládu na oplátku. Proti sobě stojí (naštěstí pouze ve virtuálním prostoru) dva tábory — na jedné straně odpůrci čokolády, kteří si užívají možnosti být stoprocentně nezištní, na straně druhé příznivci drobné odměny. Z druhého tábora už vzešla myšlenka vzniku serveru Zacokoladu.cz. Nadsázka, říkáte si? Kdo ví…

Užitečné odkazy: www.freecycle.org; www.nevyhazujto.cz; www.bookcrossing.com, www.freecycleforever.org


Autorka vystudovala na Katedře environmentálních studií a pracuje pro Centrum Veronica Hostětín. Článek původně vyšel v časopise Sedmá generace (www.sedmagenerace.cz/daruj-kolo-zachranis-svet)

Zeptejte se sami sebe…

O „věcné“ zkušenosti se s námi podělila profesorka Hana Librová z brněnské Katedry environmentálních studií FSS MU.

Jak ve vaší domácnosti nakládáte s již nepotřebnými věcmi?

Hlavně se snažíme kvantum nepotřebných věcí minimalizovat. Řídíme se radou pana profesora Koháka: „Před každým nákupem se zeptejte sami sebe: potřebuji to opravdu?“ Ono to docela funguje. Ale přesto se tu a tam nepotřebná věc odněkud vynoří, pak ji můj šikovný muž nějak repasuje, rozloží a znovu jaksi sestaví. Když je věc nerepasovatelná a nerozložitelná, vypravíme se do ekodvora. Problém bývá s textiliemi, neumím šít. (Ale moje tchyně byla v přešívání génius, Mirek je zřejmě po ní.) Nepotřebné textilie, s nimiž si ke své hanbě nevím rady jako švadlena, občas někde položím; v průjezdu na Cejlu, na nádraží a podobně. Zato mou pýchou je téměř bezezbytkové hospodaření s potravinami.

Využila byste služeb internetové skupiny, jako je Nevyhazujto.cz?

Kdybych potřebovala odložit něco cenného, pak ano. Jako nabyvatel v případě, že by šlo o něco nesehnatelného nezbytného, třeba drtič na jablka. Prý v obchodech zmizel, protože neodpovídal bezpečnostním standardům EU.

Využíváte Vy sama věci z druhé ruky? Případně, jak je získáváte?

Málokdy, pokud ano, tak z textilního secondhandu. Ale tam číhá nebezpečí, které asi znáte: nízké ceny svádějí k nákupu kvanta věcí bez oné kohákovské rozvahy. A následují výčitky, že neumím vzít jehlu do ruky a někde něco povolit či založit…

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info