Nastává čas sdílečů

11. 4. 2010 Michal Šimoník

Autor: Michal Šimoník

Centra měst se v posledních letech proměňují ve stále přeplněnější parkoviště. Auta stojí nejen na vyhrazených plochách, ale také okrajích silnic, chodnících nebo dokonce trávnících. Statistiky praví, že každým z nich se jezdí v průměru jen hodinu denně. Takže efektivita nic moc. Přesto automobilů a s nimi také silnic, dálnic, parkovišť, výfukových plynů, spálené ropy, dopravních zácp či hluku stále přibývá. Nesmíme zapomenout ani na energii, materiály a odpady z výroby nových vozů. Jak z toho ven?

Ano, je pravda, že naši pra-pra-předkové autem nejezdili, a taky přežili. A stejně tak platí, že spousta lidí usedne za volant i přesto, že by se do cíle pohodlněji a rychleji dostala městskou dopravou či dokonce pěšky. Snad kromě totálního celosvětového kolapsu ropy asi automobilovou dopravu z našich životů jen tak mávnutím ruky něco nevymaže. Pojďme se tedy pobavit o tom, jak její negativní dopady snížit.

Jednou z cest může být sdílení automobilů. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jestli jeden automobil připadá na každého člena rodiny, celou rodinu nebo skupinu lidí. Pro poslední z těchto variant, tedy sdílení, se v České republice ujal zahraniční název car-sharing. Průzkumy říkají, že se vám sdílení aut/a vyplatí, pokud ročně najezdíte do 10—15 tisíc kilometrů. Především lidé z města často urazí řádově jen tisíce kilometrů, a přesto si auto koupí. Právě pro ně se car-sharing nejvíce hodí. Teď už ale k tomu nejdůležitějšímu. O čem to celé je?

Sdílím, sdílíš, sdílíme

Ovšem zatímco v bohatých zemích lidé car-sharingem řeší občasnou potřebu druhého auta do rodiny, v těch chudších se tímto způsobem snaží získat možnost mít aspoň nějaké auto k dispozici. Podobným systémům se často dostává podpory od radnice či magistrátů měst, například v podobě levnějších parkovacích míst. Důvody jsou nasnadě — čím více sdílených aut, tím menší část městského rozpočtu putuje na stavbu a rozvoj dopravní infrastruktury, tedy parkovišť, silnic, křižovatek či kruhových objezdů.

Jestliže je v Česku car-sharing zatím jenom nemotorné batole, ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Británii nebo v některých amerických městech se právě nachází v nejlepších letech. Z fáze, kdy fungoval amatérsky, podobně jako brněnské Autonapůl, o kterém bude řeč později, se postupně dopracoval až do komerční sféry. Profesionální firmy nabízejí desítky, stovky až tisíce aut až desetitisícům zákazníků. Každý z nich vlastní čipovou kartu, s jejíž pomocí odemkne jakékoli nabízené auto, pokud si jej telefonicky či přes internet dopředu zarezervoval. Na tuto kartu také jezdí a tankuje, auto vrací na stejné místo a každý měsíc dostává vyúčtování. Všechno ostatní včetně servisu a úklidu obstarává firma.

První komerčně úspěšná car-sharingová organizace se zrodila v roce 1987 ve Švýcarsku. Dnes zde funguje největší světová firma poskytující tyto služby, která vznikla spojením menších provozovatelů. Mobility Car Sharing Switzerland má více než 50 tisíc zákazníků a přes dva tisíce aut ve čtyř stech městech. Ve spolupráci se švýcarskými železnicemi a curyšskou veřejnou dopravou nabízí takzvaný Mobility balíček, který zahrnuje pololetní jízdenky pro všechny typy veřejné dopravy i snížené poplatky na car-sharing. Osm stovek vozidel Mobility je k dispozici do dvou set metrů od stanic nebo východů z 350 vlakových zastávek po celém Švýcarsku.

Podobně je tomu v Německu. Zdejší dráhy, provozující car-sharing, nabízejí cestujícím auta přistavená u desítek velkých nádraží po celé zemi. A v Brémách si lidé mohou sdílení připlatit k roční jízdence na městskou hromadnou dopravu. V Itálii car-sharing funguje jako jeden integrovaný systém a všichni operátoři jsou propojeni s podniky veřejné dopravy. V Evropě jde o jedinečnou kombinaci vládních regulací a působení soukromého sektoru.

Brněnské sdílení

U nás zatím nemá car-sharing příliš dlouhou tradici. Lidé často neví, co si pod tím mají představit, čemuž napomáhá i pojmový hokej za našimi hranicemi. Sdílení aut, která lidé nevlastní, se ve většině západoevropských zemí říká car-sharing. Na britských ostrovech‚ a v USA však toto označení znamená spolujízdu. Třeba kolegové
z práce se domluví, že pojedou na šichtu společně autem jednoho z nich. Přičemž vozy mají pochopitelně doma všichni. A tomu skutečnému sdílení bez vlastnění pak říkají car-clubs.

Skutečně fungující sdílecí systémy najdeme u nás dva, a to zatím pouze v Brně. Oba za sebou mají už několik úspěšných let a běží na neziskovém principu. Jmenují se Autodružstvo a Autonapůl. Sám mám bohaté zkušenosti s Autonapůl, mezi jehož spokojené členy se řadím už více než rok. Dohromady je nás v této organizaci založené jako občanské sdružení šestnáct a dělíme se o čtyři vozy: Opel Corsa, Škodu Felicii, Oktávii a sedmimístný Volkswagen Sharan. K výbavě počítáme ještě jeden přívěs. Mezi mé „spolusdíleče“ patří rodiny s mladšími dětmi, několik mladých párů, jedna menší neziskovka a několik jednotlivců.

Samozřejmě, že systém funguje tím pružněji, čím více aut a sdílečů zahrnuje. Pokud se vám ze dvou sdílených aut jedno pokazí, je to velký problém. Pokud se vám současně pokazí dva vozy z šedesáti, už si s tím hravě poradíte. Tak může zároveň neustále růst poměr členů na auto. Začínající systémy startují někde okolo tří až pěti domácností na auto. A velké firmy počítají s jedním vozem na 25, 35 nebo i 50 rodin.

Každý ze členů zaplatil při vstupu do Autonapůl vratnou zálohu pět tisíc korun. Při každém výjezdu pak už platíme pouze ujeté kilometry. Jeden kilometr nás přijde na 5 až 6 korun, záleží na typu auta. V ceně je zahrnuto vše od paliva přes nákup vozu, opotřebení, údržbu, servis a pojištění. Pokud se vám tato částka zdá vysoká, zkuste si veškeré náklady rozpočítat. Na internetu najdete kalkulačky určené k tomuto účelu. Zřejmě první česká, ačkoliv zkušební, verze visí na http://auto.na-mytince.cz.

Vedle platby za kilometr už vás sdílení víc stát nebude. Sytém dobře motivuje k tomu, abyste si rozmysleli každou jízdu navíc, za což vám poděkuje příroda, chodci i peněženka.

Každé auto v našem sdružení má svého patrona, který dohlíží na běžné fungování. Hlídá termíny pravidelných servisních prohlídek, údržby, přezouvání zimních a letních kol či technickou prohlídku. Za to si každé čtvrtletí odečítá drobnou částku, kterou auty projezdil. Ovšem pokud kdokoliv z nás vozidlo zaneřádí, musí ho sám umýt a vyčistit. Patron nepatron.

Všední den s car-sharingem

Život se sdíleným automobilem je potřeba dobře plánovat. Aby u členů Autonapůl nedocházelo k časovým kolizím, máme internetový rezervační systém. Takže pokud chci vyjet o víkendu s přáteli na lyže nebo dopravit babičku do nemocnice, šup na počítač. Zjistím si, kdo má auto vypůjčené přede mnou, a domluvíme se na čase a místě předání. Než vyrazím na cestu, do knihy jízd zapíšu počáteční stav tachometru. Nedostatku paliva se nemusím bát, protože pravidla Autonapůl velí předat auto s alespoň polovinou nádrže. Starosti s tankováním tedy po několik stovek kilometrů odpadají.

Platí také, že pokud nakupujeme benzín, vkládáme účet i se svým podpisem do knihy jízd. Pravidelně vždy jednou za čtvrt roku vypočítá někdo z matematicky zběhlých členů našeho sdružení, kolik kdo za benzín utratil: chybějící částku doplatíme, případně dostaneme přeplatek, pokud jsme tankovali navíc, „i pro ostatní“.

Zřejmě si již nyní všímáte skulinek, kterými lze tento systém nabourat. A máte pravdu. Prostě byste měli mít jasno, jestli o tuto službu opravdu stojíte a jestli jste schopni snést, že vám občas po dětech spolusdíleče zůstane na zadním sedadle pár zapomenutých drobečků nebo pod sedadlem klacík po hravém pejskovi. A především: bez vzájemné důvěry a ochoty domluvit se a vyhovět ostatním se car-sharing neobejde. Pokud někdo důvěřuje mně, musím důvěřovat i já jemu a předpokládat, že by společnou věc úmyslně nepoškodil. My máme samozřejmě výhodu v tom, že sdílení je pro nás de facto jedinou schůdnější možností, jak přijít k autu (nikdo žádné vlastní doma nemá). Takže si dost vážíme toho, že nám to pořád pěkně šlape.

Jak začít

Pokud vás sdílení automobilů zaujalo, můžete začít odlehčenou variantou. Spojte se s rodinou nebo s přáteli. Dojíždíte-li do práce stejnou cestou jako vaši kolegové, zkuste se domluvit na střídavém či společném cestování. Samozřejmě se můžete připojit k již fungujícím systémům — zatím tedy pouze těm brněnským. Jejich členové vás rádi uvítají. Pociťujete-li dostatek odvahy i odhodlání a nebojíte se mravenčí práce ani krušných začátků, vrhněte se rovnou do založení vlastního sdružení či firmy.

Je jasné, že car-sharing není vhodný pro každého. Lidé, kteří sedí za volantem každý den a na tachometru jim každoročně naskáčou mnohamístné cifry, se sdílením nepochodí. A dvě zajímavosti na závěr: průzkumy naznačují, že až deset procent všech majitelů aut by ho při zapojení do systému sdílení nepotřebovalo a navíc by ušetřili. A řidiči, kteří využívají car-sharing, jezdí v průměru
o 50—70 % méně než vlastníci automobilů.


Autor vystudoval humanitní environmentalistiku a dlouhodobě působí v první české carsharingové firmě Autonapůl. Více informací o car-sharingu najdete na stránkách http://autonapul.cz

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info