Po smrti se stanu lesem

Pokud váš popel uloží v ekologické urně pod strom, za několik měsíců z vás zbude jen trocha humusu. Zákazníkům lesních hřbitovů se ta představa líbí.

26. 6. 2011 Blanka Dobešová

Les má obvyklé barvy slunného odpoledne. Na lesní cestě stojí kněz v černém taláru a podává ruce několika lidem v tmavých oblecích, aby jim pomohl ze svažité lesní půdy. Jejich sváteční boty tu trochu podkluzují. Lesník ještě kope mezi vzrostlými stromy. Když odejde i on, vůbec nic už nesvědčí o tom, že tu právě proběhl pohřeb. Květiny a věnce tu nejsou, na lesní hřbitov se nesmí nosit. Jen drobná kovová cedulka přibyla na dalším stromě. Vlastně jen tyhle malé tabulky se jmény na stromech odlišují tento hřbitov a obyčejný les.

Lesní hřbitov v bavorském městečku Ebermannstadt nedaleko Mnichova je jedno ze tří desítek lesních pohřebišť v Německu. Ačkoli začaly vznikat až po roce 2000, rychle přibývají. Takhle, bez veškeré okázalosti, bez mramoru a věnců, už bylo pochováno dvacet tisíc Němců. Dalších sedmdesát tisíc na odpočinek ve stínu lesa čeká a mnozí si už za života vyberou místo, které se jim líbí.

Postupně se na zdejším parkovišti sejde asi dvacet starších lidí. Lesník na ně už čeká. Oblečení jsou jako výletníci, někdo má i trekingové hole. Většina z nich přistupuje k prohlídce se seniorskou vitalitou, často se ptají, občas se s ulehčením zasmějí nějakému vtipu. Trochu to zahání vážné myšlenky, které se nemohou neobjevit. Všichni si sem totiž přišli najít místo svého pohřbu. Někteří lidé vypadají svěže, na jiných je ale vidět, že to možná není zase tak vzdálená vyhlídka. Asi nejstarší paní se třese a otázky na všechno podstatné za ni klade její manžel, ona se jen občas poněkud nepřítomně zadívá do koruny stromů.

Na vlastním hrobě

V německých lesních hřbitovech, kterým se tu říká Friedwald, bývají takové prohlídky každou druhou sobotu. Zájemci si vybírají z různých druhů stromů podle toho, s kým by chtěli jeho kořeny sdílet. Familenbaum je rodinný strom, pod který může být uloženo až deset lidí. Partnersbaum je strom pro páry. Několik stromů je označeno jako „Stromy padajících hvězd“, pod nimi bývá bezplatně uložen popel dětí, které se nedožily tří let.

Ke kořenům stromů se ukládají urny z tvrzeného papíru, po několika měsících se rozloží a lidský popel se tak stává výživou rostlin. Jediné, co po vstřebání popela a urny zůstane, je porcelánový kroužek s číslem, ten v zemi přetrvá stovky let.

Lesní hřbitovy jsou populární, města a obce na tento trend prý slyší celkem ochotně. Tady v Ebermannstadtu vzali myšlenku bez problémů za svou. Říká to aspoň Klaus Neuner, který na hřbitově pracuje jako lesník, hrobník i průvodce a který zároveň zasedá v zastupitelstvu. „Když městská rada slyšela o Friedwaldu, řekli jsme si: To je přesně něco pro nás.“ Na místním hřbitově už nezbývalo mnoho místa, kdežto les vhodný pro pohřbívání uren byl kousek za městem. Vyrazili se tedy podívat na již fungující lesní hřbitov společnosti Friedwald. Obec pak poskytla pozemek, kněz jej vysvětil, lesní podnik vyznačil tři stovky vhodných stromů a teď už lesníci vyprovázejí odcházející a při prohlídkách ukazují stromy příchozím zájemcům a při pohřbech pak vyprovázejí ty nadobro odcházející.

„Každý den se člověku může něco přihodit, nikdy nevíte, jestli vás třeba dneska nepřejede auto. Tak si říkám, že je lepší si pohřeb zajistit už teď, aby se o to nemusely pak starat moje děti,“ uvažuje Lona Hagenová, jedna z účastnic prohlídky. Elegantní šedesátnice pracovala víc než třicet let jako zdravotní sestra v nemocnici, a o dočasnosti tělesné schránky ví tudíž svoje. A uložit tu svoji právě zde jí připadá jako dobré řešení. „Na běžném hřbitově je všechno uniformní, člověk tam musí být k smrti vážný. Tady může přijít na pohřeb i pes nebo kočka a vnoučata tu můžou klidně pobíhat a smát se,“ dodává její přítelkyně Gabriela. Obě se pak shodnou na dalších přednostech lesního hřbitova – péči o hrob přebírá příroda a své zemřelé tu můžete navštívit kdykoli, v lese totiž nejsou žádné otvírací hodiny. Obě také baví představa, že sem samy občas zajdou a pod svým stromem budou přemítat o životě, jako to na svém hrobě dělává spisovatel Robert Fulghum.

Věčně zelený

Němci vzali ekologické pohřby za své, jejich původ však leží ve Velké Británii. První tam vznikly už v devadesátých letech a na jednom z více než dvou stovek zelených hřbitovů se tu nechává pohřbít kolem sedmi procent Britů. Kromě lesních hřbitovů jsou zde i hřbitovy luční, které jsou pravidelným kosením či pastvou udržovány jako květinové louky. Na některých hřbitovech les teprve vzniká tím, jak se na každý hrob zasadí mladý stromek či keř. Dokonce i tradiční hřbitovy vyhrazují část prostoru pro ekologické pohřby a nespoutaný přírodní vývoj.

Na rozdíl od německého Friedwaldu v Británii upřednostňují pohřbívání celých těl, vyhnou se tak emisím skleníkových plynů a rtuti, které se uvolňují při kremaci. Rakve pocházejí ze snadno rozložitelných, přírodě blízkých materiálů: proutí, bambusu nebo třeba z tvrzeného recyklovaného papíru.

Přírodní pohřby najdeme i v jiných zemích. Ředitel jednoho lesního hřbitova v USA na stránkách The New York Times vysvětluje, že zelené pohřebnictví vychází vstříc proměňujícím se hodnotám americké společnosti. Zejména se to projeví kolem roku 2040, když budou umírat lidé z generace poválečných baby boomers. „U generace lidí, kteří kompostují, píší si vlastní svatební sliby a žádají přirozené porody, se očekává, že budou chtít i od smrti něco jiného,“ říká ředitel John Horan.

Někdo zdůrazňuje servis podle individuálních přání, jinde, například ve Skandinávii a v Austrálii, ekopohřebnictví klade větší důraz na ochranu přírody, zelené hřbitovy tu vznikají jako součást přírodních rezervací a dopomáhají jejich rozšiřování. Pokud si totiž vyberete uložení svého těla na lučním či lesním hřbitově, vytváříte tím místo pro přírodu nad vámi, kterou z úcty k zemřelým desítky let nikdo nepoškodí. Propagátoři ekopohřebnictví nazývají tento aspekt „posmrtným aktivismem“; je to jako přivázat se ke stromu, s tím rozdílem, že posmrtně to vydržíte mnohem déle.

U zrodu britských, a vlastně všech přírodních hřbitovů je organizace Natural Death Centre. Přestože propagují ekologičtější pohřebnictví, sami sebe nevnímají jako environmentální organizaci, ale hnutí za společenskou změnu. A dost zásadní – snaží se, aby společnost znovu akceptovala smrt jako součást života. Aby se lidé dokázali připravit na smrt svých blízkých, doprovodit je a pak se s nimi také rozloučit.

Ředitelka centra Rosie Inman-Cooková na svých internetových stránkách uvádí: „Jedna z největších obtíží, kterým lidé po smrti blízkého čelí, je, že o pohřbu nemluvili ještě za jeho života. Přála bych si vidět všechny rodiny, dokud jsou zdravé a šťastné, aby diskutovaly o tom, co budou dělat, když přijde závažné onemocnění či úmrtí.“ Když nastane smutná událost, na takové úvahy už nikdo nemá sílu a rozloučení se pak odbude, anebo neproběhne vůbec. V Česku je to zvlášť patrné – třetina pohřbů proběhne bez rozloučení, v Praze dokonce devadesát procent.

Rukodělný pohřeb

Ve svobodném prostředí lesa může přitom rozloučení vypadat úplně podle představ pozůstalých. I když jsou někdy trochu výstřední. Lesník pan Neuner například vzpomíná na pohřeb jedné šedesátileté paní: „Když tu manžel s dětmi ukládali pod korunami stromů její popel, měli všichni červené nosy, jaké mívají klauni. Vzdávali tak poctu její práci. Chodila na dětské oddělení v nemocnici jako zdravotní klaun.“ Jindy se tančily irské tance nebo si přímo nad hrobem lidé připili na zesnulého jeho oblíbeným pivem. Někdy zase pozůstalí chtějí sami vykopat hrob.

To všechno může pomoci zacelit trhlinu v síti života, která zbyla po odchodu milovaného člověka. A léčit ztrátu může také lesní klid. To ukazuje i jedno z poděkování: „Minulých několik týdnů bylo nesmírně těžkých, ale když jsme pro našeho syna našli místo na lesním hřbitově, pocítili jsme jistou útěchu. Je to opravdu krásný les a je dobré vidět, jak klidné a zároveň živé je místo jeho posledního spočinutí.“

V českém lese

„Nejlepší by bylo, kdyby mi hrob vykopali kamarádi a vysadili mi nad tělem ovocný strom, ať je ze mě užitek. Něco takového jsem viděl v Gruzii, tam se z těch stromů člověk vyloženě najedl. Rozhodně nechci být pohřben mezi mramorem a tújemi.“ Tak uvažoval valašský chovatel koz Pavel Knebl.

Aby se tomu osudu vyhnul, rozhodl se už před deseti lety založit ekohřbitov na svém pozemku. Návrh svérázného ekologa ale zastupitelé vesnice Tichá zamítli. Když nápad zřídit hřbitov v sadu nenadchl ani obce v okolí, obrátil se Knebl na ombudsmana s tím, že nemá možnost být důstojně pohřben. Otakar Motejl tehdy shledal, že dokud absence ekologických pohřbů nepálí víc lidí, nemůže problému věnovat kapacitu svého úřadu.

Na rozdíl od Velké Británie není u nás možné zřídit hřbitov na soukromém pozemku či pohřbít tělo jinde než na hřbitovní půdě. Hřbitov může zřídit jen obec či církev.  V přírodě můžete naposledy spočinout alespoň se svým popelem. Nakládání s ním je zákonem upraveno volněji – při manipulaci nesmí být dotčeno mravní cítění pozůstalých a veřejnosti a nesmí být porušeny hygienické normy. Popel je tedy možné uložit třeba na vlastní zahrádku, rozptýlit v přírodě i zakopat v lese. Raději ale po domluvě s jeho vlastníkem.


Autorka vystudovala humanitní environmentalistiku na FSS MU v Brně. Je zakladatelkou a ředitelkou sdružení Ke kořenům, které se jako první v ČR začalo věnovat přírodnímu pohřebnictví.

Článek původně vyšel v časopise Respekt.

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info