Critical Mass jako otevřený prostor

Pro Pražany či Brňany nic nového: do ulic každoročně vyrážejí tisíce cyklistů, aby si aspoň na pár hodin vzali, co si automobilová „kultura“ bez ptaní přisvojila. Jenže, není cyklojízda jako cyklojízda…

22. 6. 2011 Václav Mach

Srážka kola a automobilu není ničím výjimečným, každoročně ji mnoho cyklistů nepřežije. A právě strach o vlastní bezpečnost podle dotazníků nejvýznamněji ovlivňuje, zda lidé nasednou na kolo nebo raději pojedou jiným způsobem. Odvážlivci, kteří se vydají na kole přesto, že ve městě nemají vybudovanou dostatečnou infrastrukturu, se pak krčí na kraji silnice nebo spoléhají na ohleduplnost řidičů. Jenže všichni řidiči nejsou ohleduplní a dopravní prostor se pak mění na bojiště s nerovnými podmínkami. Potřeba cyklistů se na silnicích emancipovat vedla ke vzniku mezinárodního cyklistického hnutí Critical Mass. Pro svou rétoriku a motivy i způsob organizace snese přirovnání k hnutím dělníků za osmihodinovou pracovní dobu nebo za všeobecné a také ženské volební právo.

Sraz je v pátek

Ač se různě po světě projely cyklojízdy už na konci devatenáctého nebo v 70. letech minulého století, za počátek současného cyklistického hnutí je považováno odstartování každoměsíčních jízd v San Francisku. V září 1992 vyjela první skupina padesáti účastníků pod názvem Commute Clot. Následující, říjnová jízda se už jmenovala Critical Mass. Tento název pochází z filmu Return of the Scorcher režiséra Teda Whitea, který mimo jiné ukazuje běžnou dopravu v Číně s křižovatkami bez semaforů, se silnicemi zahlcenými velkým množstvím kol a aut. Protože se pro jednoho cyklistu stává přejezd přes křižovatku nebezpečným, čeká na kraji na další a ve chvíli, kdy se jich shromáždí dostatečné množství (critical mass), vyrazí společně.

Critical Mass nebyly nahlášeny na úřadech, zaštítěny žádnou oficiální organizací ani neměly mluvčího, prostě postrádaly formální hierarchii. Jenže jim chyběla i stabilní hierarchie neformální, což znamená, že se organizovaly anarchisticky „zdola“. To je také důvod, proč se konání cyklojízd fixně váže na určitý den, kterým je zpravidla poslední pátek v měsíci. Critical Mass se zrodily v okruhu několika aktivistů, z nichž nejznámější, Chris Carlsson, se stal ikonou tohoto hnutí.

Během let 1992 a 1993 se sanfranciské Critical Mass rozrostly na přibližně pět set účastníků, později pak na více než tisícovku. Už v roce 1993 idea hnutí prorostla i do dalších měst USA, přičemž dříve vzniklé cyklojízdy se často přejmenovaly na Critical Mass a přesunuly výjezdy na poslední pátek v měsíci. Hnutí se rozšířilo do více než 130 měst a brzy překročilo hranice Spojených států i kontinentu. V dubnu 1994 se jela první Critical Mass v Londýně, v září 1995 v Sydney, ve stejném roce v Torontu, Montrealu a dalších kanadských městech.

Nahá cyklojízda, Brno 2016.

Následovala města v Indii, Jihoafrické republice, Japonsku, Izraeli, Číně, na Filipínách, v Jižní Koreji, Brazílii, Argentině, Kolumbii, na Novém Zélandu a v dalších zemích v Evropě, například ve Španělsku, Belgii, Francii, Irsku, Polsku, Maďarsku, Rakousku, Itálii, Rusku a Bělorusku. Během deseti let se toto grassrootové hnutí rozšířilo do 300 až 400 měst v minimálně čtyřiceti zemích pěti kontinentů. Na rozšíření Critical Mass se významně podílely alterglobalizační tendence ve společnosti druhé poloviny devadesátých let minulého století. Automobilová kultura se tehdy stala synonymem kapitalismu, proti kterému demonstrovalo i jiné tehdejší hnutí, Reclaim the Streets. S Critical Mass mělo společného nejen nepřítele, ale také cíle: osvobození veřejných prostor od automobilismu a proměny v pouhé zboží. Mnoho street parties, pořádaných v rámci hnutí Reclaim the Streets, se konalo současně nebo ve spolupráci právě s Critical Mass. To v některých případech usnadňovalo obsazení veřejného prostoru pro množství bavících se lidí.

Cyklojízdy na dva způsoby

Poté, co na začátku nového milénia v mediálním diskurzu vystřídal pojem ekonomická globalizace pojem terorismus, ustoupily alter-globalizační tendence do pozadí. Critical Mass však přetrvaly, dál se rozšiřovaly a vyvíjely. V jednotlivých zemích se cyklistická hnutí transformovala podle místního kulturně-politického kontextu. Vznikla a rozšířila se také další podobná cyklohnutí, jako například World Naked Bike Ride (nudistické cyklojízdy) nebo cyklojízdy k Mezinárodnímu dni bez aut.

Mnohde, jako například u nás, je původní myšlenka Critical Mass úplně deformovaná a zůstala z ní pouze forma aktivity, tedy cyklojízda, a nejasný odkaz na sanfranciského předchůdce. Podobně jsou na tom části postsovětských i západoevropských zemí, kde došlo k odklonu od nehierarchické struktury Critical Mass a zastřešení oficiálními cyklistickými organizacemi. Přesto se poměrně často termínem Critical Mass běžně označuje již samotná cyklojízda. Jaký je v nich vlastně rozdíl?

Ve většině anglofonních zemí, kde přetrvává anarchistický model cyklojízd, používají k popsání těchto událostí pojem organizovaná koincidence. Jedná se o otevřený prostor složený z autonomních jednotlivců bez formálních nebo neformálních organizátorů. Každý takový účastník se chová podle svého přesvědčení na vlastní zodpovědnost, snaží se také ovlivnit trasu nebo podobu cyklojízdy. V kontextu Critical Mass se používá pojem xerokracie, který odkazuje na to, že dění na cyklojízdě může zásadním způsobem ovlivnit nebo zvrátit jakýkoliv jednotlivec nebo skupina cyklistů bez nějakého oficiálního pověření. Proto může být charakter každé cyklojízdy velmi odlišný, záleží na účastnících, kteří se sejdou na tradičním místě v tradiční čas. Podobné události jsou označovány termínem dočasná autonomní zóna; je to jakési zrození fungující společenské struktury z chaosu. Critical Mass postrádá plán a jasně formulovaný účel. Každý cyklista má vlastní motivace a důvody pro účast. Jediným společným účelem se stává sama událost a tvorba sociálního prostoru pro setkávání cyklistů, po kterých se vyžaduje maximální míra participace.

V České republice mají cyklojízdy, zvláště ty v režii sdružení Auto*Mat, velmi odlišný organizační přístup. Zpravidla je oficiálně pořádá nějaké nevládní cyklistické nebo environmentální sdružení, které akci připravuje a přebírá za ni odpovědnost. Organizátoři svolají sraz na určité místo a čas, plánují trasu a cíl cyklojízdy, odpovídají za akci před úřady a dopravní policií. Tento model vyžaduje více energie na přípravu, dělbu práce a hierarchii. Dochází k rozdělení rolí na organizátory a na pouhé účastníky, z nichž každý nese jinou míru zodpovědnosti.

Pražský Auto*Mat pořádá velké a malé cyklojízdy, které se v organizaci významně liší mírou energie, kterou do nich investuje. Velké cyklojízdy, jež se konají vždy na jaře a na podzim, vyžadují významně větší organizační úsilí a dokážou zmobilizovat až tisíce účastníků. Přestože pražské cyklojízdy Auto*Matu vznikly z myšlenky Critical Mass, vyvinuly se v události s formalizovanou hierarchií. Ta se vytvořila okolo nejaktivnějších účastníků a iniciátorů, kteří cyklojízdy nepojali jako otevřený prostor bez vůdců, ale využili ho k prosazení vlastní environmentální agendy.

Efektivita nebo angažovanost?

Tyto dva odlišné přístupy v organizační struktuře mají zásadní dopad na podobu samotné události. Účastník vnímá rozdíl především v atmosféře. Při srovnání londýnských Critical Mass s maximálním počtem okolo tisícovky cyklistů v letním období a velkých cyklojízd Auto*Matu, které přilákaly až na pět tisíc lidí, se zdají ty pražské poněkud strohé, chybí bezprostřední chování účastníků a napětí z neočekávaných momentů. Tato sterilita pramení z propracovaného plánu organizátorů.

Podstatný rozdíl panuje také ve vztahu k úřadům a policii. Při Critical Mass hraje policie restriktivní úlohu a snaží se prostor zabraný cyklisty smrsknout. Tento úkol plní v případě Auto*Matu organizační tým dobrovolníků, kteří zmenšují prostor cyklojízdy tím, že popohánějí jezdce na konci. Pražské akce jsou nahlášené a policisté s organizátory spolupracují. I když se občas stane, že se Critical Mass prožene nákupním centrem, jako například loni v říjnu v Londýně, nelze nazvat její účastníky za primárně konfrontační. Osvojili si asertivní vystupování, což jim pomáhá předejít střetům s automobilisty. Troubícím řidičům třeba ukazují cedule s nápisem „Zatrub, pokud máš rád cyklisty“. Přesto mají Critical Mass na kontě i nepříjemné konfrontace s policií; v San Francisku v červenci 1997 zatkla asi sto účastníků. Od srpna 2004, kdy se v New Yorku cyklojízda překryla s národním shromážděním republikánů, čelila Critical Mass několik let perzekuci ze strany tamní policie, která pravidelně zabavovala kola a zatýkala účastníky, jež přijeli na místo srazu.

Další odlišnost spočívá ve společenském dopadu obou paralelních hnutí, ve schopnosti vytvářet agendu, které chtějí dosáhnout. Zatímco u Critical Mass je něco takového nemožné, protože fungují pouze jako sociální prostor pro cyklisty, Auto*Mat má definované a odborně zpracované cíle, které dokáže velmi obratně prosazovat. A cyklojízdy mu k tomu slouží jako prostředek.

Cyklojízda Nakoleon, Brno 2013.

Asi nejpodstatnější rozdíl v obou organizačních modelech cyklojízd je míra participace jednotlivých účastníků. Zatímco Critical Mass vyžadují a umožňují maximální angažovanost všech jednotlivců, akce Auto*Matu toto nejenom nevyžadují, ale z velké části ani neumožňují. Body navíc má však Auto*Mat za to, že dokáže oslovit širší sociální spektrum. Na velkých pražských cyklojízdách potkáte velké množství svátečních cyklistů, vedle politiků také squattery a anarchisty. Oproti tomu se Critical Mass, ač jsou otevřené všem, z velké části účastní pouze squatterská, aktivistická a cyklistická komunita.

Zkrátka, Auto*Mat chvályhodně bojuje za lepší život v Praze, zároveň se však používáním názvu Critical Mass dostává na tenký led. Vysílá tím signál o otevřeném prostoru pro aktivitu kohokoliv; tím však pražské cyklojízdy nejsou. Nebo by snad pořadatelé akceptovali náhlou změnu plánu, jako se to stalo v San Francisku v roce 1997, kdy část cyklistů strhla Critical Mass z oficiálně vytyčené trasy k vyhlídce na Hale-Boppovu kometu?

Pasivita aktivismu

Oba typy cyklojízd demonstrují dichotomii mezi efektivitou (Auto*Mat), díky které se snáze dosahuje cílů, a vnitřní demokracií (Critical Mass), která souvisí s velkou angažovaností jednotlivců.

Zkusme však přenést tento problém na celé environmentálně-sociální hnutí. O postsovětských zemích se totiž mluví v souvislosti s nízkou mírou zapojení veřejnosti do politického aktivismu, což patrně může být spojeno s profesionalizovanými a institucionalizovanými organizacemi. Jenže, co je příčina a co následek? Vznikají profesionální hierarchické organizace z nízké míry participace, nebo je nízká míra participace důsledkem profesionálních hierarchických organizací? Nebo jen částečně? Asi těžko bychom mohli s jistotou tvrdit, že kvůli nízké angažovanosti české veřejnosti u nás vznikl model environmentálního aktivismu, založený spíše na pasivitě. Do jaké míry v ní ekologické organizace veřejnost udržují? A můžeme očekávat společenskou změnu, pokud jsou po lidech žádány především podpisy nebo finance, nikoliv však vlastní aktivita?


Autor vystudoval na Katedře environmentálních studií, kde obhájil diplomovou práci Myšlenkové základy, organizační struktura a míra environmentalismu cyklistického hnutí ve Velké Británii a v České republice

Článek původně vyšel v Sedmé generaci (www.sedmagenerace.cz/critical-mass-jako-otevreny-prostor)

Více článků

Přehled všech článků